O jinakosti

Už řadu let přemýšlím o tom, proč některým lidem tolik vadí, když je někdo jiný. Vlastně celý život na to narážím - tím, že nerad chodím s davem, často se úmyslně vyhýbám některým věcem (příklad za všechny - třeba Pána prstenů jsem viděl až asi po 10 letech, co kolem něj utichlo haló). Mám rád individualitu. A vážím si ji.

Když jsem byl mladší, dost jsem s tím bojoval. Řada lidí kolem mě měla tendenci - zůstaneme-li u příkladu s filmem XY (ale doplňte si co chcete - mě třeba absolutně nezajímá sport, neznám jména sportovců, neznám jména drtivé většiny "celebrit" ať už v oblasti hudby či filmu) - vždy když se to dozvěděla reagovat na způsob: "COŽE?! Tys to neviděl? Dyť to viděl úplně každý! Jak to můžeš neznat?!". Jinými slovy: soudila. Měli pocit, že jejich pohled na věci je ten správný a já bych jej měl přejmout.

Ne. Nebudu dělat to co druzí jen proto, že si ONI myslí, že bych to JÁ dělat měl. Mám vlastní rozum, hodnoty, priority. Musím ale říci, že dřív pro mě ten tlak ustát bylo docela těžké. Protože jsem jiný v hodně věcech, než většina vrstevníků.

Postupem času jsem to přestal řešit, myslel jsem si své, poté jsem se začal asertivně ohrazovat. Nakonec jsem se jednou přistihl, že se v duchu plácám do čela, ale nekomentuji, když pozoruji takovou debatu jiných lidí (vzpomínám si na příklad dvou přátel, kteří se energicky přeli o něčem kolem jídla - jestli se má čočka jíst s tím či oním... hrozně mě překvapovalo, že z toho jaksi vypadlo to, že každý má jiné chutě;) ).  

Každý je jiný. Proč s tím někdo má takový problém?

Přijde mi, že tyhle postoje si všichni neseme z dětství. V dětství jsme žili v nějakém prostředí, které utvořilo náš pohled na svět a na to, co je "normální". Když jsme pak začali být v kolektivu konfrontování s jinakostí, buď jsme si vydupali svou, přejali cizí pohled a nebo zůstali, jací jsme a nehodnotili. 

Čím je pak člověk starší, tím víc se učí respektovat názory druhých. Respektovat, že někdo prostě funguje jinak a že to nelze hodnotit, zda je to dobré či špatné. Bohužel ale ne každý k tomuto dospěje.

Druhé, co mě k tomu napadlo, je obrana. Takové chování, kdy se smějete jinakosti či ji považujete za divnou, je vcelku dobrá obrana před tím, aby vám někdo narušil váš dosud zaběhaný pořádek. Vy byste totiž jinak mohli také zjistit, že on není tak neprůstřelný, stabilní či dokonalý, jak si myslíte. Lepší je jiné názory shodit, odmítnout. Případně být agresivní (agresivita je jedna z forem obrany) a snažit se přímo tomu druhému vysvětlit, že by mu mělo chutnat něco jiného či by se mu měli líbit jiné filmy. Dává to smysl? Bohužel, pro mnoho lidí podvědomě.

No a třetí možnost je manipulace. Manipulátoři velmi rádi shazují druhé či se jim snaží vnutit své postoje a názory.

Ať je to tak či tak - jsem přesvědčen o tom, že být unikátní je právo každého člověka. Nemusíme kvůli okolí skákat jak ono píská. Můžeme si dělat věci jinak. A často potom zjistíme, že to přitahuje podobné lidi a někdy možná také, že ta naše cesta je třeba ve výsledku mnohem rozmanitější.