Namísto, abych měl radost ze sdílení fotografií na Instagramu, že tím někomu udělám radost, to rozhraní mě děsně štvalo. Než člověk přidal fotku, než tam případně napsal nějaký popis... Bolel mě z toho žaludek a když jsem hashtagy a popisy vynechával, zase jsem měl pocit, že se to bude špatně hledat a tak... Ačkoli jsem na Instagramu sledoval řadu kanálů o duševním zdraví, což mě brzdilo v tom, jej nepoužívat, nakonec jsem se k tomu ze dne na den rozhodl a galerii fotek prostě udělal ze sdílení alba na Google Photos, kam se mi fotky stejně zálohují automaticky a nasdílet ty, které chci mít veřejné, je dávkově otázka pár vteřin. Hodně jsem si díky tomu oddychl.
Co se týče těch kanálů o duševním zdraví, na tom pracuji v rámci většího projektu, chci vytvořit automatizovaný dashboard z Instagramu i Facebooku, který bude agregovat různé zdroje, jen na to nemám pořád moc čas a spousta řešení je placených, ale uvidíme.
Facebook byl mnohem větší oříšek. Za roky používání jsem tam měl 538 "přátel", sledoval řadu stránek kolem duševního zdraví a i nějaké, jejichž aktualizace mě zajímaly (sousedské komunity, městské části, mapy.cz a další firmy atd.). Už jednou jsem chtěl před lety Facebook přestat používat, ale zkrachovalo to na událostech - hudební hraní, které občas dělám nebo na které chodím, se často svolává právě přes Facebook. To se musí Facebooku nechat, že události má opravdu pěkně udělané. Ale tím to pro mě hasne. Chci se teď víc rozepsat o tom, co všechno mi Facebook bral:
- Měl jsem neustále pocit, že když čtu něco zajímavého, MUSÍM to sdílet dál; strašně mě to vysilovalo, protože zdrojů, odkud sdílet, bylo mrtě a spravoval jsem x skupina stránek, kam bych to chtěl dávat. Nakonec jsem se ale rozhodl, že chci upřít energii jedním směrem a to bez omezení toho, že čtenář musí mít Facebook. Proto jsem si po letech udělal radost a koupil si vlastní doménu a chci svých asi 25 webových projektů sloučit do jednoho.
- Občas jsem psal o duševním zdraví a velice mě překvapilo, kolik lidí mi následně psalo nebo přímo děkovalo, že jim to dost pomohlo a rádi to četli (o to víc pro mě bylo překvapení, že to většinou byly dost dlouhé texty, myslel jsem, že lidi na Facebooku moc nečtou a naopak tyto moje příspěvky měli řádově více reakcí než jakékoli jiné). To mě na Facebooku taky udržovalo a to mě pořád mrzí, že o to přijdou. Ale chci dál psát na svém webu, tak si říkám, kdo bude chtít, může si to najít.
- Množství "přátel" ve mě vytvořilo falešnou iluzi, že jde o opravdové přátele. Ačkoli jsem introvert a mám rád hlubší a nepovrchní přátelství, udržoval jsem ohromné množství kontaktů, které byly naprosto povrchní a byli to vlastně jen známí. To mě vnitřně dost rozkládalo, protože jsem měl pocit, že na mě hodně lidí kašle. Navíc jsem investoval hodně svojí energie do lidí, kteří se ve výsledku vlastně se mnou bavit vůbec nechtěli. Což opět zpětnou vazbou vedlo k tomu, že to narušovalo moje sebevědomí, protože jsem nechápal, proč odpovídají tak málo.
- Zeď na Facebooku ve mě vytvářela FOMO - tedy strach, že když to všechno neprojedu, o něco přijdu. Jenže ono ve výsledku jsem zjistil, že co naopak potřebuji není příval informací, ale naopak klid a případně velice specifické informace. S tímhle leta válčím i při čtení zpráv - to jsem konečně radikální omezil až se začátkem války na Ukrajině, protože mě to psychicky naprosto rozložilo o tom neustále číst.
- Také jsem si uvědomil, že o spoustě lidí prostě vědět vůbec nepotřebuji a vlastně mě to ani nezajímá a jestli něco, tak mě to spíš stresuje. Vlastně jsem do značné míry žil život cizích lidí, místo abych se soustředil na svoje vlastní potřeby.
- V neposlední řadě Facebook vytváří iluzi spojení s dalšími lidmi, ale ve výsledku vede k tomu, že namísto abych se s někým sešel, píšeme si jen přes chat. A i ten komunikaci značně pokřivuje, protože to, co by člověk vyřešil za 2 minuty přes něj typicky řeší dvacet. Mozek je pak pořád soustředěný buď na komunikaci nebo přitom dělá ještě další věci a podle toho to potom i vypadá.
Zkrátka, sociální sítě jsou dobří sluhové, ale špatní paní. A já cítím, že stále nejsem natolik silný, abych jejich zotročování odolával.
