Stránky

neděle 26. června 2022

Proč jsem přestal používat Facebook a Instagram?

Oficiální důvody jsem shrnul v článku Minimalismus. Zde bych se chtěl více rozepsat o vnitřních motivech. To, že válčím s úzkostmi jsem tu už psal a tyto moje kroky s nimi souvisí. Krom toho, že se dnes už prakticky ví, že používání sociálních sítí může podporovat duševní poruchy, sám jsem na sobě už delší dobu pozoroval, co se mnou Facebook a Instagram dělá. A klíčová je pro mě zkratka FOMO, je to strach ze zmeškání (fear of missing out). To byl hlavní důvod, který mě leta udržoval na Facebooku, ale o tom až za chvíli.

Instagram

Namísto, abych měl radost ze sdílení fotografií na Instagramu, že tím někomu udělám radost, to rozhraní mě děsně štvalo. Než člověk přidal fotku, než tam případně napsal nějaký popis... Bolel mě z toho žaludek a když jsem hashtagy a popisy vynechával, zase jsem měl pocit, že se to bude špatně hledat a tak... Ačkoli jsem na Instagramu sledoval řadu kanálů o duševním zdraví, což mě brzdilo v tom, jej nepoužívat, nakonec jsem se k tomu ze dne na den rozhodl a galerii fotek prostě udělal ze sdílení alba na Google Photos, kam se mi fotky stejně zálohují automaticky a nasdílet ty, které chci mít veřejné, je dávkově otázka pár vteřin. Hodně jsem si díky tomu oddychl.

Co se týče těch kanálů o duševním zdraví, na tom pracuji v rámci většího projektu, chci vytvořit automatizovaný dashboard z Instagramu i Facebooku, který bude agregovat různé zdroje, jen na to nemám pořád moc čas a spousta řešení je placených, ale uvidíme.

Facebook

Facebook byl mnohem větší oříšek. Za roky používání jsem tam měl 538 "přátel", sledoval řadu stránek kolem duševního zdraví a i nějaké, jejichž aktualizace mě zajímaly (sousedské komunity, městské části, mapy.cz a další firmy atd.). Už jednou jsem chtěl před lety Facebook přestat používat, ale zkrachovalo to na událostech - hudební hraní, které občas dělám nebo na které chodím, se často svolává právě přes Facebook. To se musí Facebooku nechat, že události má opravdu pěkně udělané. Ale tím to pro mě hasne. Chci se teď víc rozepsat o tom, co všechno mi Facebook bral:
  1. Měl jsem neustále pocit, že když čtu něco zajímavého, MUSÍM to sdílet dál; strašně mě to vysilovalo, protože zdrojů, odkud sdílet, bylo mrtě a spravoval jsem x skupina stránek, kam bych to chtěl dávat. Nakonec jsem se ale rozhodl, že chci upřít energii jedním směrem a to bez omezení toho, že čtenář musí mít Facebook. Proto jsem si po letech udělal radost a koupil si vlastní doménu a chci svých asi 25 webových projektů sloučit do jednoho.
  2. Občas jsem psal o duševním zdraví a velice mě překvapilo, kolik lidí mi následně psalo nebo přímo děkovalo, že jim to dost pomohlo a rádi to četli (o to víc pro mě bylo překvapení, že to většinou byly dost dlouhé texty, myslel jsem, že lidi na Facebooku moc nečtou a naopak tyto moje příspěvky měli řádově více reakcí než jakékoli jiné). To mě na Facebooku taky udržovalo a to mě pořád mrzí, že o to přijdou. Ale chci dál psát na svém webu, tak si říkám, kdo bude chtít, může si to najít.
  3. Množství "přátel" ve mě vytvořilo falešnou iluzi, že jde o opravdové přátele. Ačkoli jsem introvert a mám rád hlubší a nepovrchní přátelství, udržoval jsem ohromné množství kontaktů, které byly naprosto povrchní a byli to vlastně jen známí. To mě vnitřně dost rozkládalo, protože jsem měl pocit, že na mě hodně lidí kašle. Navíc jsem investoval hodně svojí energie do lidí, kteří se ve výsledku vlastně se mnou bavit vůbec nechtěli. Což opět zpětnou vazbou vedlo k tomu, že to narušovalo moje sebevědomí, protože jsem nechápal, proč odpovídají tak málo.
  4. Zeď na Facebooku ve mě vytvářela FOMO - tedy strach, že když to všechno neprojedu, o něco přijdu. Jenže ono ve výsledku jsem zjistil, že co naopak potřebuji není příval informací, ale naopak klid a případně velice specifické informace. S tímhle leta válčím i při čtení zpráv - to jsem konečně radikální omezil až se začátkem války na Ukrajině, protože mě to psychicky naprosto rozložilo o tom neustále číst. 
  5. Také jsem si uvědomil, že o spoustě lidí prostě vědět vůbec nepotřebuji a vlastně mě to ani nezajímá a jestli něco, tak mě to spíš stresuje. Vlastně jsem do značné míry žil život cizích lidí, místo abych se soustředil na svoje vlastní potřeby.
  6. V neposlední řadě Facebook vytváří iluzi spojení s dalšími lidmi, ale ve výsledku vede k tomu, že namísto abych se s někým sešel, píšeme si jen přes chat. A i ten komunikaci značně pokřivuje, protože to, co by člověk vyřešil za 2 minuty přes něj typicky řeší dvacet. Mozek je pak pořád soustředěný buď na komunikaci nebo přitom dělá ještě další věci a podle toho to potom i vypadá.
Zkrátka, sociální sítě jsou dobří sluhové, ale špatní paní. A já cítím, že stále nejsem natolik silný, abych jejich zotročování odolával.

pátek 3. září 2021

Proč nerad chodím mezi více lidí?


Kdo mě znáte, tak asi víte, že mám období, kdy se třeba dlouho neozvu a pak zase období, kdy ano. Není to tím, že bych vás neměl rád, ale tím, co prožívám v sobě
.

Trpím dlouhou dobu úzkostmi. Občas se mě přátelé ptají, co to vlastně je - přiznám se, že se to stále učím. Pro ty, které to zajímá, jsem sepsal tenhle článek. Ačkoli vznik úzkostí plíživě odhaduji na základní škole (více o historii toho, jak to vzniklo píši v článku O narozeninách), stále se učím číst svoje tělo.

U mě mezi nejčastější projevy úzkosti patří: 

  • tlak na hrudníku - máte pocit, jako když vám něco tlačí na hrudník a brání volnému dýchání
  • nedodechování - napětí v břišní dutině, ovlivňuje i trávení
  • návaly strachu - představte si, že vidíte něco, čeho se opravdu bojíte, ale tento pocit se dostavuje bez ohledu na to, jestli to zrovna vidíte nebo ne a netrvá jen chvilku, ale někdy dlouhé hodiny
  • napětí svalů - neschopnost se uvolnit, bolest zad, krční páteře
  • nesoustředěnost - už pár let mám velký problém číst třeba knížky
  • roztěkanost - často přeskakuji od jedné činnosti k druhé
  • záseky - někdy naopak u něčeho úplně zamrznu, většinou u činností, které mě od úzkostí odvádějí, ale nejsou úplně zdravé - počítač, sociální sítě, hraní her...
  • střídání nálad - s tím souvisí i moje komunikace - někdy komunikuji dost intenzivně, jiny se pár dní nemusím ozvat
  • strach z MHD a cestování a mnoha lidí na jednom místě
Jak často to prožívám? Prakticky denně, někdy i několik hodin. Moje úzkosti postupně od mala prorostly mým životem natolik, že mi přišlo normální "fungovat" tak, jak jsem fungoval. A s úzkostmi většinou jdou ruku v ruce i depresivní myšlenky.

Co mé úzkosti spouští či zhoršuje? Čeho všeho jsem se bál a jaké to mělo dopady?

  • velkého množství lidí
    • nechodil jsem do divadel, kin, vlastně všude, kde byla velká skrumáž lidí
  • kašel, nachlazení, nemocní lidé
    • bál jsem se jezdit MHD, vyhýbal jsem se cestování, klimatizaci a ve výsledku lidem
  • únava
    • trpím chronickou únavou, takže jsou hodně často bez energie; co pro běžného člověka znamená klidný den je pro mě často dost vysilující; často jsem i na nějaké večerní akce chodil třeba až v pátek, abych pak měl víkend na to se vzpamatovat
    • proto nerad chodím na akce, které končí pozdě - dostatek spánku je pro mě klíčový, jinak se úzkosti hodně zhoršují
  • cestování
    • samotná cesta mě dost unavuje, typicky je v MHD dost lidí
  • stres
    • obecně nepředvídatelné věci, termíny
  • hlas, žízeň
    • občas na mě šly v MHD mdloby, od té doby se bojím vyrážet někam bez vody
  • pevné plány
    • bojím se paradoxně pevných plánů, že třeba budu unavený nebo nemocný a budu je muset zrušit

Jak můžete lépe pochopit, jak věci kolem vnímám?

Představme si takovou věc, jako třeba session hraní na kytary či deskovky, které mám moc rád. A dřív jsem je organizovával. No jo - ale pro mě taková věc znamená:

  1. stres, protože musím vymyslet prostor a čas - stres plyne z toho, že se bojím, že třeba nakonec budu bez energie či nemocný a celé to zkrachuje
  2. cesta někam - samotná cesta mi bere hodně energie, protože v MHD bývá dost lidí
  3. neznámé prostředí - mám typ mysli, která pořád všechno zkoumá, takže pokud jsem v novém prostředí s novými lidmi, hodně mě to samotné unaví, protože potřebuji mít nejdřív prozkoumaný prostor
  4. samotná akce - na kterou ale už typicky přijíždím vystreslý tou cestou samotnou
  5. cesta domů - viz bod 2

Je to takové vězení s klíčem uvnitř, mám rád lidi, ale zároveň mi berou hodně energie, když jich je moc (ano, jsem introvert). Takový paradox - chcete být v kontaktu s přáteli, ale nechodíte na srazy, protože jich je tam až moc.

V roce 2020 jsem byl ve stacionáři a začal tyto stavy intenzivně řešit s psychiatrem (antidepresiva, která ale mají za úkol hlavně stabilizovat náladu) a psychoterapeutem (hlavní část léčebného procesu, kdy se učím nahlížet na různé situace jinak). Je to běh na dlouhou trať, ale po roce a půl už se cítím o trochu lépe. Říká se, že úzkosti jsou jedny z nejlépe léčitelných psychických poruch, tak uvidíme.-)

Jak mi v tom můžete pomoci?

Nejvíce tolerancí a pochopením, že radši, než pevný plán mám raději operativnost, jsem raději v přírodě a na místech, kde není moc lidí a nerad brzy ráno vstávám. A že někdy na poslední chvíli měním své plány. :-)

sobota 8. května 2021

O jinakosti

Už řadu let přemýšlím o tom, proč některým lidem tolik vadí, když je někdo jiný. Vlastně celý život na to narážím - tím, že nerad chodím s davem, často se úmyslně vyhýbám některým věcem (příklad za všechny - třeba Pána prstenů jsem viděl až asi po 10 letech, co kolem něj utichlo haló). Mám rád individualitu. A vážím si ji.


Když jsem byl mladší, dost jsem s tím bojoval. Řada lidí kolem mě měla tendenci - zůstaneme-li u příkladu s filmem XY (ale doplňte si co chcete - mě třeba absolutně nezajímá sport, neznám jména sportovců, neznám jména drtivé většiny "celebrit" ať už v oblasti hudby či filmu) - vždy když se to dozvěděla reagovat na způsob: "COŽE?! Tys to neviděl? Dyť to viděl úplně každý! Jak to můžeš neznat?!". Jinými slovy: soudila. Měli pocit, že jejich pohled na věci je ten správný a já bych jej měl přejmout.

Ne. Nebudu dělat to co druzí jen proto, že si ONI myslí, že bych to JÁ dělat měl. Mám vlastní rozum, hodnoty, priority. Musím ale říci, že dřív pro mě ten tlak ustát bylo docela těžké. Protože jsem jiný v hodně věcech, než většina vrstevníků.

Postupem času jsem to přestal řešit, myslel jsem si své, poté jsem se začal asertivně ohrazovat. Nakonec jsem se jednou přistihl, že se v duchu plácám do čela, ale nekomentuji, když pozoruji takovou debatu jiných lidí (vzpomínám si na příklad dvou přátel, kteří se energicky přeli o něčem kolem jídla - jestli se má čočka jíst s tím či oním... hrozně mě překvapovalo, že z toho jaksi vypadlo to, že každý má jiné chutě;) ).  

Každý je jiný. Proč s tím někdo má takový problém?

Přijde mi, že tyhle postoje si všichni neseme z dětství. V dětství jsme žili v nějakém prostředí, které utvořilo náš pohled na svět a na to, co je "normální". Když jsme pak začali být v kolektivu konfrontování s jinakostí, buď jsme si vydupali svou, přejali cizí pohled a nebo zůstali, jací jsme a nehodnotili. 

Čím je pak člověk starší, tím víc se učí respektovat názory druhých. Respektovat, že někdo prostě funguje jinak a že to nelze hodnotit, zda je to dobré či špatné. Bohužel ale ne každý k tomuto dospěje.

Druhé, co mě k tomu napadlo, je obrana. Takové chování, kdy se smějete jinakosti či ji považujete za divnou, je vcelku dobrá obrana před tím, aby vám někdo narušil váš dosud zaběhaný pořádek. Vy byste totiž jinak mohli také zjistit, že on není tak neprůstřelný, stabilní či dokonalý, jak si myslíte. Lepší je jiné názory shodit, odmítnout. Případně být agresivní (agresivita je jedna z forem obrany) a snažit se přímo tomu druhému vysvětlit, že by mu mělo chutnat něco jiného či by se mu měli líbit jiné filmy. Dává to smysl? Bohužel, pro mnoho lidí podvědomě.

No a třetí možnost je manipulace. Manipulátoři velmi rádi shazují druhé či se jim snaží vnutit své postoje a názory.

Ať je to tak či tak - jsem přesvědčen o tom, že být unikátní je právo každého člověka. Nemusíme kvůli okolí skákat jak ono píská. Můžeme si dělat věci jinak. A často potom zjistíme, že to přitahuje podobné lidi a někdy možná také, že ta naše cesta je třeba ve výsledku mnohem rozmanitější.

neděle 2. května 2021

Pár slov o pláči

Pláč. Emoce, které jsem v sobě léta potlačoval. Kam to vedlo už dnes vím. K emočnímu chladu, ignoraci emocí, které se pak projevovaly v těle nemocemi (stejně je zajímavé, že nemoce jsou jen emoce s en, napadlo vás to někdy?), napětím, bolestí, únavou, vyčerpáním, navenek hněvem, negativismem, smutkem, strachem, úzkostí, neustálým přemýšlením o věcech, lidech, o tom, co jsem řekl, udělal, jestli jsem to neměl říct nebo udělat jinak, jestli jsem někomu náhodou něčím neublížil.



Tohle je poprvé za posledních asi 20 let, co pláču sám. Před někým jsem se naučil loni ve stacionáři a na následné psychoterapii. Bez pomoci, přítomnosti někoho dalšího, mi to nešlo. Až do dneška.

Přijde mi paradoxní, že z toho mám vlastně skoro až radost. To, proč pláču, mě bolí, hodně. Opravdu hodně. Měl jsem nějakou představu (zase ta hlava!) a ta se mi rázem rozplynula v obláček dýmu. Bum. To nemám rád. Nejradši bych byl, aby bylo všechno dané, jasné, předvídatelné. Chápat vztahy je pro mě pořád celkem náročné. Necítím se v tom kovaný. Naopak nejistý, spoustě věcí nerozumím, unikají mi.
 
Ale teď cítím velký smutek. Cítím. Neanalyzuji. CÍTÍM. Wau. WAU. A zároveň i jiskřičku naděje. Takové maličké světélko.

Prakticky celý život jsem prožíval v hlavě. Emocem jsem nerozuměl, neuměl s nimi pracovat, ani na ně reagovat. Všechno jsem se snažil vymyslet. A tím jsem narážel hlavně ve vztazích. Jako i teď.

Dobré na tom všem je, že se začínám dostávat do kontaktu se sebou samým. Začínám se učit vnímat svoje nitro, začínám se učit vnímat svoje tělo (v tomhle je mi obrovsky prospěšná nejen relaxace - tipy na řízenou sepisuji na https://relaxace-zdarma.blogspot.com), ale také Feldenkreizova metoda (https://www.feldenkraisovametoda.cz), vřele doporučuji k pozornosti.

Jsem sám už 7 let. Nechtěl jsem vztah, protože jsem cítil, že bych své partnerce nemohl být dostatečnou oporou. A nechci vztah pro vztah. Ve stacionáři jsem byl ale konfrontován s tím, že zcela pomíjím to, ve vztahu se nemusí jen dávat, ale lze i dostávat.
 
Už leta vnímám, že jednou nechci být já a ona, ale my... Až posledních pár měsíců se tomu cítím otevřenější, vnitřně jistější.
 
Kdo chce královnu, musí se nejdříve stát králem. Ale já si uvědomil, že dokonalý nebudu nikdy. Ani na konci života. Chci se učit, učím se, dělám pokroky. 
 
Už takhle nechci fungovat. Větší vnímání těla i emocí s sebou přináší pro mě úplně nový svět. I když s sebou přináší někdy i smutek i zklamání, je nesmírně zajímavé zjistit, že po 33 letech nemusím být ze všeho psychicky zničený. Že s tím mohu pracovat i jinak, než hlavou.
Říká se, že pláč čistí duši. Asi tomu začínám dost přicházet na chuť

P.S.: zajímavé, že Facebook v pocitech na první dobrou pláč nenabízí.
Jo a přecejen pro hlavouny, tady trochu dalšího čtení;))) Pssst
https://www.idnes.cz/.../plac-slzy-zdravi-smutek.A191006...

úterý 2. března 2021

Emoce a duševní zdraví

Emoce a dušení zdraví. Začnu jedním příběhem. Dřív se mi stávalo, že se lidé pozastavovali nad tím, proč mám tolik rád lišky. 

Moje jejich obliba vznikla z Malého prince a Stacyho tygra. Liška se stala symbolem mého vnitřního světa (https://liscimaocima.blogspot.com/o-lisce). Ten souvisí s tím, že jsem neuměl vyjadřovat emoce. Liška mi pomáhala je vyjadřovat. 


Někteří lidé, bohužel hlavně v křesťanských kruzích, mi říkávali, že jsem hodně negativní, že se málo raduji (o tom, kde se tohle bralo, jsem psal už v jednom z minulých příspěvků; nedodal jsem, že ve stejné době, co odešla maminka, jsem přišel i o babičku a dědu). Vyrovnávat se s tím bylo velmi těžké. 

Ano, byl jsem negativní (mimochodem - napsal jsem na tohle téma lišce i pár veršů http://liscimaocima.blogspot.com/2017/05/negativista_28.html 😉 ).

Až teď zpětně lépe vidím, co se ve mně vlastně dělo. A jak vlastně jako lidé pracujeme s emocemi. Už dlouhou dobu občas přemýšlím o spojení slov emoce a nemoce. Ne náhodou. Potlačování negativních emocí a snaha o prožívání jen těch pozitivních nutně dříve či později vede k psychickým problémům, které se někdy přelijí i do těla.

Emoce slouží jako posel. Informují nás o tom, co se děje uvnitř nás. A to i ty negativní. Hněv, smutek... Pokud je přehlížíme nebo malujeme věci na růžovo, není to dobré pro naše duševní zdraví. Neprojeví se to hned. Neprojeví se to za měsíc. Někdy ani za rok. Ale jednou ano. Typicky tím, že se člověk psychicky zhroutí. Pro okolí často překvapivě.

Je to jako s těmi kontrolkami v autě. Když nám začne blikat červená na mazání motoru, zdá se být jednoduchým řešením přelepit ji neprůhlednou páskou. Je asi zřejmé, co pak přijde. Dojezdíme. 

Proč tohle někdy děláme sami sobě? 

P.S.: a ještě k těm liškám - můžete nemít rádi takováhle zvířata? https://www.instagram.com/p/CL3T9IdAYD- 🦊

#emoceAnemoce

#destigmatizace #mluvmeOtevreneOdusevnimZdravi #nejstevtomsami #terapieNeniStigma #SDZ

pátek 26. února 2021

O narozeninách

Přátelé, kdo mě znáte, víte, že narozeniny neslavím. Už pár let jsem si říkal, že až mi bude 33, tak bych udělal výjimku. No, je to za pár dní a i nebýt koronaviru bych oslavu nejspíš stejně neudělal. I když lidi mám rád, ve velkém počtu se cítím dost špatně. Chtěl bych vám říci proč.


Nejdřív bych ale chtěl věnovat krátkou vzpomínku mé mamince. Mamka měla od mého narození schizofrenii. Hnusná nemoc, která vám člověka decimuje před očima dlouhou řadu let a je opředena řadou stigmat. Když mi byly asi 4 roky, byla poprvé hospitalizovaná v Bohnicích. Když mi bylo asi 9, našli jsme ji se sestrou předávkovanou léky. Následovala další hospitalizace. Další krize mamka měla když jsem byl na střední, další na výšce, po výšce a tak dále. Nakonec se nám stejně nepodařilo mamku uhlídat a před necelými čtyřmi lety spáchala sebevraždu skokem pod vlak. 

Mamka byla ohromně laskavý a obětavý člověk. Nesmírně nás milovala. Nechtěla nám nikdy být zátěží, ale vnímala se tak...

Ročně si sáhne na život v Česku 1400 lidí. To jsou téměř 4 lidé denně. A není to jen škoda vyhaslého života, ale i rána do životů dalších lidí v okolí. Já začal být už od mala hodně citlivý, na druhou stranu ale i emočně oploštělý - je to jedna z podvědomých strategií vyrovnávání se se silným stresem - že prostě emoce zdánlivě neprožíváte. Jenže to je omyl. Je to jen zdánlivé. Někde se projevit musí. U mě to vedlo k somatizaci - emoce jsem se jako dítě naučil prožívat skrze tělo. Důsledkem byly velmi časté infekce (záněty, angíny, virózy, zápal plic), chronické bolesti zad, krční páteře, chronická únava, svalové napětí, bolesti žaludku, špatné trávení... Neustále jsem běhal po doktorech, ale nikdy se na somatické rovině pořádně nic nenašlo. 

Podle doktorů jsem byl ale jinak zdravý jako rybička. Přitom jsem se tak necítil. Ničilo to vztahy, ničilo to moji fyzičku, poznamenalo to studium i práci. Celý život jsem poslouchal řeči typu "ty jsi zase nemocný?", "měl by ses otužovat", "měl by ses víc radovat ze života", když jsem pak byl v křesťanských kruzích, tak zejména "Bůh tě miluje" - vnímal jsem to jako stálý tlak, něco jako "měl bys být radostný, vděčný"... 

Lidé, kteří nemají vlastní zkušenost, to těžko chápou. Je mi to moc líto. Ale věřte, že podobné na první pohled nevinné výroky a rady člověku s psychickou zátěží nepomáhají, ale spíš dost škodí. Viděl jsem to na životě mamky, viděl jsem to ve stacionáři na dalších lidech, vidím to na životě svém. 

Časem se to vše podepsalo na mé psychice - přišly úzkosti, nesoustředěnost, vyšší dráždivost, neklid, strach z lidí, z nemocí, strach vůbec chodit ven. S důsledky bojuji dosud. Kdo mě znáte, tak asi víte, že mám období, kdy se třeba dlouho neozvu a pak zase období, kdy ano. Není to tím, že bych vás neměl rád, ale tím, co prožívám v sobě. 

Ve společnosti o duševním zdraví chybí systematická edukace. Pořád se o něm běžně málo mluví a lidé pořád zažívají stigmatizaci a nepochopení okolí. Přál bych si, aby se tohle měnilo. I proto jsem na jaře roku 2020 založil projekt Střecha duševního zdraví. Mým snem je spojovat projekty kolem duševního zdraví a vytvořit portál, na kterém člověk najde jednoduše kolem duševního zdraví "vše", co potřebuje a co má dělat v daných životních situacích. Ale zpět na začátek.

Představte si, že bych "oslavu" narozenin přece jen udělal. Přijdete? A chtěli byste mi dát nějaký dárek? 

Víte, co bych si já teď nejvíce přál? Abyste místo toho podpořili nějaký projekt, který se duševním zdravím zabývá.

A zajímali se více o duševní zdraví své i lidí kolem. 

Díky.❤

Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. (Řím 12:15)

Oblíbené příspěvky