Přátelé, kdo mě znáte, víte, že narozeniny neslavím. Už pár let jsem si říkal, že až mi bude 33, tak bych udělal výjimku. No, je to za pár dní a i nebýt koronaviru bych oslavu nejspíš stejně neudělal. I když lidi mám rád, ve velkém počtu se cítím dost špatně. Chtěl bych vám říci proč.
Nejdřív bych ale chtěl věnovat krátkou vzpomínku mé mamince. Mamka měla od mého narození schizofrenii. Hnusná nemoc, která vám člověka decimuje před očima dlouhou řadu let a je opředena řadou stigmat. Když mi byly asi 4 roky, byla poprvé hospitalizovaná v Bohnicích. Když mi bylo asi 9, našli jsme ji se sestrou předávkovanou léky. Následovala další hospitalizace. Další krize mamka měla když jsem byl na střední, další na výšce, po výšce a tak dále. Nakonec se nám stejně nepodařilo mamku uhlídat a před necelými čtyřmi lety spáchala sebevraždu skokem pod vlak.
Mamka byla ohromně laskavý a obětavý člověk. Nesmírně nás milovala. Nechtěla nám nikdy být zátěží, ale vnímala se tak...
Ročně si sáhne na život v Česku 1400 lidí. To jsou téměř 4 lidé denně. A není to jen škoda vyhaslého života, ale i rána do životů dalších lidí v okolí. Já začal být už od mala hodně citlivý, na druhou stranu ale i emočně oploštělý - je to jedna z podvědomých strategií vyrovnávání se se silným stresem - že prostě emoce zdánlivě neprožíváte. Jenže to je omyl. Je to jen zdánlivé. Někde se projevit musí. U mě to vedlo k somatizaci - emoce jsem se jako dítě naučil prožívat skrze tělo. Důsledkem byly velmi časté infekce (záněty, angíny, virózy, zápal plic), chronické bolesti zad, krční páteře, chronická únava, svalové napětí, bolesti žaludku, špatné trávení... Neustále jsem běhal po doktorech, ale nikdy se na somatické rovině pořádně nic nenašlo.
Podle doktorů jsem byl ale jinak zdravý jako rybička. Přitom jsem se tak necítil. Ničilo to vztahy, ničilo to moji fyzičku, poznamenalo to studium i práci. Celý život jsem poslouchal řeči typu "ty jsi zase nemocný?", "měl by ses otužovat", "měl by ses víc radovat ze života", když jsem pak byl v křesťanských kruzích, tak zejména "Bůh tě miluje" - vnímal jsem to jako stálý tlak, něco jako "měl bys být radostný, vděčný"...
Lidé, kteří nemají vlastní zkušenost, to těžko chápou. Je mi to moc líto. Ale věřte, že podobné na první pohled nevinné výroky a rady člověku s psychickou zátěží nepomáhají, ale spíš dost škodí. Viděl jsem to na životě mamky, viděl jsem to ve stacionáři na dalších lidech, vidím to na životě svém.
Časem se to vše podepsalo na mé psychice - přišly úzkosti, nesoustředěnost, vyšší dráždivost, neklid, strach z lidí, z nemocí, strach vůbec chodit ven. S důsledky bojuji dosud. Kdo mě znáte, tak asi víte, že mám období, kdy se třeba dlouho neozvu a pak zase období, kdy ano. Není to tím, že bych vás neměl rád, ale tím, co prožívám v sobě.
Ve společnosti o duševním zdraví chybí systematická edukace. Pořád se o něm běžně málo mluví a lidé pořád zažívají stigmatizaci a nepochopení okolí. Přál bych si, aby se tohle měnilo. I proto jsem na jaře roku 2020 založil projekt Střecha duševního zdraví. Mým snem je spojovat projekty kolem duševního zdraví a vytvořit portál, na kterém člověk najde jednoduše kolem duševního zdraví "vše", co potřebuje a co má dělat v daných životních situacích. Ale zpět na začátek.
Představte si, že bych "oslavu" narozenin přece jen udělal. Přijdete? A chtěli byste mi dát nějaký dárek?
Víte, co bych si já teď nejvíce přál? Abyste místo toho podpořili nějaký projekt, který se duševním zdravím zabývá.
A zajímali se více o duševní zdraví své i lidí kolem.
Díky.❤
Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. (Řím 12:15)
Žádné komentáře:
Okomentovat