Emoce a dušení zdraví. Začnu jedním příběhem. Dřív se mi stávalo, že se lidé pozastavovali nad tím, proč mám tolik rád lišky.
Moje jejich obliba vznikla z Malého prince a Stacyho tygra. Liška se stala symbolem mého vnitřního světa (https://liscimaocima.blogspot.com/o-lisce). Ten souvisí s tím, že jsem neuměl vyjadřovat emoce. Liška mi pomáhala je vyjadřovat.
Někteří lidé, bohužel hlavně v křesťanských kruzích, mi říkávali, že jsem hodně negativní, že se málo raduji (o tom, kde se tohle bralo, jsem psal už v jednom z minulých příspěvků; nedodal jsem, že ve stejné době, co odešla maminka, jsem přišel i o babičku a dědu). Vyrovnávat se s tím bylo velmi těžké.
Ano, byl jsem negativní (mimochodem - napsal jsem na tohle téma lišce i pár veršů http://liscimaocima.blogspot.com/2017/05/negativista_28.html 😉 ).
Až teď zpětně lépe vidím, co se ve mně vlastně dělo. A jak vlastně jako lidé pracujeme s emocemi. Už dlouhou dobu občas přemýšlím o spojení slov emoce a nemoce. Ne náhodou. Potlačování negativních emocí a snaha o prožívání jen těch pozitivních nutně dříve či později vede k psychickým problémům, které se někdy přelijí i do těla.
Emoce slouží jako posel. Informují nás o tom, co se děje uvnitř nás. A to i ty negativní. Hněv, smutek... Pokud je přehlížíme nebo malujeme věci na růžovo, není to dobré pro naše duševní zdraví. Neprojeví se to hned. Neprojeví se to za měsíc. Někdy ani za rok. Ale jednou ano. Typicky tím, že se člověk psychicky zhroutí. Pro okolí často překvapivě.
Je to jako s těmi kontrolkami v autě. Když nám začne blikat červená na mazání motoru, zdá se být jednoduchým řešením přelepit ji neprůhlednou páskou. Je asi zřejmé, co pak přijde. Dojezdíme.
Proč tohle někdy děláme sami sobě?
P.S.: a ještě k těm liškám - můžete nemít rádi takováhle zvířata? https://www.instagram.com/p/CL3T9IdAYD- 🦊
#emoceAnemoce
#destigmatizace #mluvmeOtevreneOdusevnimZdravi #nejstevtomsami #terapieNeniStigma #SDZ
Žádné komentáře:
Okomentovat