Tohle je poprvé za posledních asi 20 let, co pláču sám. Před někým jsem se naučil loni ve stacionáři a na následné psychoterapii. Bez pomoci, přítomnosti někoho dalšího, mi to nešlo. Až do dneška.
Přijde mi paradoxní, že z toho mám vlastně skoro až radost. To, proč pláču, mě bolí, hodně. Opravdu hodně. Měl jsem nějakou představu (zase ta hlava!) a ta se mi rázem rozplynula v obláček dýmu. Bum. To nemám rád. Nejradši bych byl, aby bylo všechno dané, jasné, předvídatelné. Chápat vztahy je pro mě pořád celkem náročné. Necítím se v tom kovaný. Naopak nejistý, spoustě věcí nerozumím, unikají mi.
Ale teď cítím velký smutek. Cítím. Neanalyzuji. CÍTÍM. Wau. WAU. A zároveň i jiskřičku naděje. Takové maličké světélko.
Prakticky celý život jsem prožíval v hlavě. Emocem jsem nerozuměl, neuměl s nimi pracovat, ani na ně reagovat. Všechno jsem se snažil vymyslet. A tím jsem narážel hlavně ve vztazích. Jako i teď.
Dobré na tom všem je, že se začínám dostávat do kontaktu se sebou samým. Začínám se učit vnímat svoje nitro, začínám se učit vnímat svoje tělo (v tomhle je mi obrovsky prospěšná nejen relaxace - tipy na řízenou sepisuji na https://relaxace-zdarma.blogspot.com), ale také Feldenkreizova metoda (https://www.feldenkraisovametoda.cz), vřele doporučuji k pozornosti.
Jsem sám už 7 let. Nechtěl jsem vztah, protože jsem cítil, že bych své partnerce nemohl být dostatečnou oporou. A nechci vztah pro vztah. Ve stacionáři jsem byl ale konfrontován s tím, že zcela pomíjím to, ve vztahu se nemusí jen dávat, ale lze i dostávat.
Už leta vnímám, že jednou nechci být já a ona, ale my... Až posledních pár měsíců se tomu cítím otevřenější, vnitřně jistější.
Kdo chce královnu, musí se nejdříve stát králem. Ale já si uvědomil, že dokonalý nebudu nikdy. Ani na konci života. Chci se učit, učím se, dělám pokroky.
Už takhle nechci fungovat. Větší vnímání těla i emocí s sebou přináší pro mě úplně nový svět. I když s sebou přináší někdy i smutek i zklamání, je nesmírně zajímavé zjistit, že po 33 letech nemusím být ze všeho psychicky zničený. Že s tím mohu pracovat i jinak, než hlavou.
Říká se, že pláč čistí duši. Asi tomu začínám dost přicházet na chuť
P.S.: zajímavé, že Facebook v pocitech na první dobrou pláč nenabízí.
Jo a přecejen pro hlavouny, tady trochu dalšího čtení;))) Pssst
https://www.idnes.cz/.../plac-slzy-zdravi-smutek.A191006...
Ale teď cítím velký smutek. Cítím. Neanalyzuji. CÍTÍM. Wau. WAU. A zároveň i jiskřičku naděje. Takové maličké světélko.
Prakticky celý život jsem prožíval v hlavě. Emocem jsem nerozuměl, neuměl s nimi pracovat, ani na ně reagovat. Všechno jsem se snažil vymyslet. A tím jsem narážel hlavně ve vztazích. Jako i teď.
Dobré na tom všem je, že se začínám dostávat do kontaktu se sebou samým. Začínám se učit vnímat svoje nitro, začínám se učit vnímat svoje tělo (v tomhle je mi obrovsky prospěšná nejen relaxace - tipy na řízenou sepisuji na https://relaxace-zdarma.blogspot.com), ale také Feldenkreizova metoda (https://www.feldenkraisovametoda.cz), vřele doporučuji k pozornosti.
Jsem sám už 7 let. Nechtěl jsem vztah, protože jsem cítil, že bych své partnerce nemohl být dostatečnou oporou. A nechci vztah pro vztah. Ve stacionáři jsem byl ale konfrontován s tím, že zcela pomíjím to, ve vztahu se nemusí jen dávat, ale lze i dostávat.
Už leta vnímám, že jednou nechci být já a ona, ale my... Až posledních pár měsíců se tomu cítím otevřenější, vnitřně jistější.
Kdo chce královnu, musí se nejdříve stát králem. Ale já si uvědomil, že dokonalý nebudu nikdy. Ani na konci života. Chci se učit, učím se, dělám pokroky.
Už takhle nechci fungovat. Větší vnímání těla i emocí s sebou přináší pro mě úplně nový svět. I když s sebou přináší někdy i smutek i zklamání, je nesmírně zajímavé zjistit, že po 33 letech nemusím být ze všeho psychicky zničený. Že s tím mohu pracovat i jinak, než hlavou.
Říká se, že pláč čistí duši. Asi tomu začínám dost přicházet na chuť
P.S.: zajímavé, že Facebook v pocitech na první dobrou pláč nenabízí.
Jo a přecejen pro hlavouny, tady trochu dalšího čtení;))) Pssst
https://www.idnes.cz/.../plac-slzy-zdravi-smutek.A191006...
Žádné komentáře:
Okomentovat